„Politici se marně snaží o uzavření obchodních dohod, které by pomohly běžným zaměstnancům ve firmách. Ovšem skutečný problém se nachází někde úplně jinde.“ Tvrdí to ekonom Scott Sumner s tím, že mnohem více pozornosti než obchodním válkám a dohodám bychom měli věnovat procesu automatizace a jeho dopadu na pracovní místa.
Sumner poukazuje například na americkou společnost U.S. Steel Corp., která informovala o uzavření továrny blízko Detroitu a propuštění 1 545 zaměstnanců. Ocelárny v USA totiž čelí negativnímu tlaku danému útlumem ve výrobním sektoru. Tento tlak vzniká i přesto, že americký prezident Donald Trump se snaží odvětví chránit nově zavedenými cly. U.S. Steel Corp. pak trpí i kvůli tomu, že její továrny jsou relativně starší a méně efektivní.
„Cla nemohou pracovní místa v ocelárnách zachránit, protože ty jdou stejným směrem jako pták dodo. Projevuje se tu efekt automatizace, a to skokově. Přichází ve velkých vlnách,“ píše Sumner a poukazuje na výzkum společnosti S&P Global Platts. Podle něj potřebovala typická americká ocelárna na výrobu jedné tuny oceli v osmdesátých letech 10,1 člověkohodin. Nyní na to stačí 1,5 člověkohodiny. Většina oceli je totiž nyní v USA vyráběna ve vysoce efektivních továrnách. Některé z těchto minitováren potřebují na výrobu tuny oceli dokonce jen 0,5 člověkohodin.
Zatímco v roce 1953 zaměstnávaly americké ocelárny 650 000 lidí, na počátku letošního roku to bylo jen 143 000 lidí i přesto, že země produkuje zhruba tolik oceli jako na počátku šedesátých let. A podle Sumnera se bude tento trend dál prohlubovat i přesto, co tvrdí americký prezident. Ten nedávno na setkání s vedením amerických oceláren a výrobců hliníku řekl, že „přijde hodně dobrých věcí a budou se vytvářet nová pracovní místa“. Ekonom ale tvrdí, že Donald Trump by měl spíše věnovat pozornost třeba rakouské ocelárně Voestalpine AG.
Tato společnost „ukazuje realitu výroby oceli a pracovních míst v tomto odvětví“. Jak psal už v roce 2017 Bloomberg, její továrna leží dvě hodiny od Vídně a pracuje zde pouze 14 zaměstnanců. Vyrobí přitom 500 000 tun ocelových drátů ročně. V šedesátých letech ta samá továrna potřebovala 1 000 lidí, vyráběla přitom podobné množství oceli, ovšem v nižší kvalitě.
Sumner v této souvislosti poukazuje i na diskusi mezi zastánci volného obchodu, kterým je například Paul Krugman, a novodobými merkantilisty. Podle nich liberálové nechápou, jak škodlivý dopad má na domácí tvorbu pracovních míst zahraniční konkurence a dovozy. Sumner ale tvrdí, že tito merkantilisté téměř mlčí o dopadech automatizace, což je s ohledem na to, co se v korporátním sektoru skutečně děje, samo o sobě vypovídající. Pokud by totiž chápali teorii komparativní výhody, zaměřili by se právě na automatizaci, a ne na cla.
